K četbě děti motivujte, nepřikazujte, nabádá autor románu Učytelskej Jaroslav Konvička

Klasiku čte v angličtině, píše knihy inspirované mimo jiné svými pedagogickými zkušenostmi a Karla Čapka bere jako svého vrstevníka. Spisovatel Jaroslav Konvička vydal letos třetí knihu, tentokrát román s názvem Učytelskej. V rozhovoru pro Čenich na knihy se rozpovídal o zkušenostech s povinnou literaturou na školách i o tom, jaké to pracovat na obálkách svých děl s partnerkou ilustrátorkou.

 

Váš poslední hlavní hrdina z knihy Učytelskej byl donquiotským charakterem. Necháváte se při psaní hodně inspirovat klasiky?


To, čemu dnes říkáme klasika, má na mou tvorbu nepochybně velký vliv. Prakticky až do nedávna jsem současnou literaturu vůbec nečetl. Vyrostl jsem na románech Julese Verna, později jsem se přesunul do meziválečného období americké literatury, pak poválečné období, a nakonec jsem slavnostně přijal i současnou literaturu. Nejvíc mi ale stejně voní Amerika a Francie 20. století.

Zkuste dát čtenářům nějaké tipy…

Věřím, že vaše čtenáře/knihomoly nebudu tímto seznamem nudit, právě naopak. Letos mám tedy na seznamu k přečtení 3. a 4. díl Proustova Hledání ztraceného času, Zločin a Trest od Dostojevského, také Hrozny hněvu od Steinbecka, jehož tvorbě tleskám, Hluk a vřavu od Faulknera, ale také Kingovo Osvícení, nebo Bibli osamělého člověka od Gao Xingjiana a mnoho dalších (Salman Rushdie, John Irving, Harper Lee, Cormac McCarthy, Gabriel García Márquez). Podstatné ale je, že jako filolog čtu knihy převážně v anglickém jazyce (s výjimkou domácích autorů), abych se udržoval. Mou tvorbu svým stylem a tématy ale nejvíce ovlivnili Chalíl Džibrán, William Saroyan, Jack Kerouac, a překvapivě Matt Haig. Alespoň to tak cítím.

Tím se dostáváme blíž k vaší profesi, protože jste učitel a lektor. Sice je to malinko mimo váš obor, protože učíte angličtinu, ale jak je na tom podle vás české školství s výukou literatury, netlačí se na děti příliš brzy s povinnou četbou a důrazem na klasiku?

Nemám ponětí, jak je na tom školství s výukou literatury. Já měl v tomto ohledu velké štěstí na základní i střední škole. Obě učitelky do mého ohniště lásky k literatuře jen přikládaly. O hororových seznamech povinné literatury jsem ale pochopitelně slyšel. A tady zkrátka musím být drzý, protože se někdo zjevně zapomněl v minulém režimu. Děti dnes vyrůstají v jiné mentalitě a postupně začínají chápat, že svoboda jde ruku v ruce se zodpovědností… mnohem lépe, než leckteří rodiče.

Takže souhlasíte, že by se na děti nemělo tlačit?

Nic se nedá nutit. Pokud má něco smysl, vysvětlete mi to, motivujte mě, hlavně proboha nepřikazujte. Je to kontraproduktivní, takže i zbytečné. Když mi přikážete, abych si přečetl Babičku, tak se tím tuplem nepodívám ani na film. Vysvětlete mi ale, proč je dobré tu knihu přečíst, a já to možná udělám. A pokud ne, třeba mě zaujme jiná, srovnatelně významná. Povinná literatura ale (obzvlášť v současné době) budí odpor. Já samozřejmě souhlasím s tím, aby na seznamu zůstali například Erben, Borovský, Němcová (Čapek je v mém světě současníkem), ale motivujte, nepřikazujte.

Říkal jste, že jste měl kliku na učitele, jak na to tedy šli ti vaši pedagogové?

Naše učitelka literatury na střední škole to vyřešila tak, že jsme od ní dostali seznam doporučené četby, přičemž důraz nebyl kladen ani tak na konkrétní díla, ale spíše na autory. Tohle je cesta. Pokud ke knihám nemám vztah, ale seberu dostatek trpělivosti na to, abych si přečetl hubeňoura jako je Stařec a moře, je tu šance, že si řeknu „Sakra, ten Hemingway byl ale hustej“, a sáhnu po dalších knihách.

Na knihách spolupracujete s vaší přítelkyní, která se vám stará o ilustrace. Je to výhoda? Nehrozí tam zvýšené riziko hádky?

Nehrozí. Hrozí ale, že zbytek dne nestrávím s přítelkyní, ale s některou z postav Louise de Funese. Ale vyplatí se mi to. Ty ilustrace jsou skvělé a Louis de Funes vychladne, narostou mu zase prsa, a než se naděju, přítelkyně je zpátky.

Když se podíváme na to, jaké knihy už jste napsal, je to poměrně pestrá paleta. Od scifi filozofického díla až po humorný román. Čím to je? Baví vás vyzobávat témata, o kterých by vás samotného bavilo si přečíst?

Témata spolu zdánlivě nesouvisí, ale jakmile dokončím svůj další román, všechno hezky secvakne. Kdysi dávno v budoucnu je sbírka filozofických povídek z mého formativního období. Jsou to myšlenky zasněného mladíka, které v pozdějším věku mnoho lidí odsoudí za jejich naivitu, ale na sklonku života uznají jejich pravdivost. Je to vystoupení z toho celoživotního honu za ničím podstatným. Novela Mamince se budeš líbit je, to musím uznat, opravdu vybočením z mé palety žánrů. Do postavy Alenky jsem vložil veškeré své frustrace ze státního školství. Odevzdal jsem je a nechal ji, ať si s nimi poradí sama. Chudák holka…

A poslední román Učytelskej?

Ten naopak ukazuje světlo na konci tunelu. Čenda Pěnička, protagonista příběhu, si uvědomí, že proti zavedeným normám nelze bojovat normálností. Pokud se má školství změnit, nemůžeme vyšlapávat pořád tu stejnou pěšinu. Dojde mu, že své donkichotství musí přijmout a postavit se větrným mlýnům českého školství čelem. Je to společenský román. Všechny ty filozofické myšlenky z Kdysi dávno v budoucnu leží zahrabány pod kupou životních situací. Ve čtvrté knize je vykopu. Hlavním motivem příští knihy je reinkarnace. Jedná se o spojení společenského románu s úvahami o smyslu a smrti. Ale kdy vyjde, to je otázka.

Na závěr jedna otázka, která vzhledem k našemu zaměření musí padnout. Co vy a pejsci. Máte nějakého?

Máme doma jednoho takového důchodce. Přítelkyně ho před šesti lety vzala z útulku. Nevíme, kolik mu je, ani co si prožil, ale podle reakcí na zvuky a pohyby, a taky podle jizev, zřejmě dost. Teď má doma klid, většinu dne prospí, a večer, zhruba kolem osmé, nás seřve, že máme zhasnout. Je to sympaťák. Máme upřímnou radost, když venčíme, vysvětlujeme už na dálku těm milým, usměvavým pejskařům bez vodítka, že ten jejich možná kamarádský je, ale ten náš jim ho zcela jistě zabije, protože zřejmě strávil polovinu života profesionálním zápasením v kleci, a oni tomu nevěří. Pak se ozve jedno hlasité „Rrraf!“ Oni se pokřižují, a se slovy „Pojď, Bobíku, pojď“ uraženě odcházejí. To nás vždycky rozesměje.