Jak rozesmát čtenáře? Pomohla brutální upřímnost, líčí autorka knihy Třešně v rumu

Pustila se do velkého dobrodružství. Michaela Janečková vyrazila s dědou na společnou dovolenou na Kubu. To by ještě samo o sobě neslibovalo takový adrenalin, ale když k tomu přidáme, že děda je zapřisáhlý komunista a ona se živí novinařinou, už je to pořádně třaskavá kombinace, která vydala na knížku Třešně v rumu. V rozhovoru pro Čenich na knihy se autorka rozpovídala o tom, jak se jí podařilo rozesmát čtenáře nebo jak snáší dědovu negativní reakci na její výtvor.

Kdyby vám někdo v pubertě řekl, že jednou napíšete knížku o vaší dovolené s dědou, co byste mu řekla?

Že se pomátl, pravděpodobně! Když mi bylo nějakých šestnáct, dokonce jsem u babi a dědy pár měsíců bydlela, a děda byl pro mě tehdy velká autorita. Když jsem šla tajně na mejdan, přišla s náušnicí v nose, nebo mi vypadl z kapsy zapalovač, babička byla můj spojenec, protože děda by mě asi přetrh’. Nevěřila bych, že za deset let si spolu zapálíme cigaretu, budeme popíjet jeho skvělou ořechovku a klábosit. Natož, že k tomu přidáme ještě kubánské kulisy.

A že o tom vydáte knížku, kterou budu lidi číst a bude je bavit…

To už vůbec ne. Taky tenkrát ale ještě nikdo moc netušil, co je kremelská propaganda, dezinformační weby, že společnost jednou krutě rozdělí uprchlíci, populisté ve vládě, potažmo očkování a nakonec válka v Evropě. Tehdy se internet vytáčel přes pevnou linku, mailem se posílaly pohlednice koček, vtipy přepsané z Trnky brnky, a konspirace se týkaly maximálně mimozemšťanů, nebo toho, že „na Pentagon žádné letadlo nespadlo”.

Snila jste o tom dlouho, že se budete živit psaním?

Pokud je tím myšleno psaním knih, a někdy to přijde, budu samozřejmě radostí bez sebe, zatím je to pro mě trochu sci-fi. S psanou žurnalistikou jsem v Lidových novinách nicméně profesní dráhu začínala, pak jsem se ale na dlouho zabydlela v ekonomické redakci České televize. Teď mě už rok zaměstnává dcera Josefína, a právě ona je tím důvodem, proč jsem se trochu obloukem k psaní – v různých formách – mohla vrátit. Ale když nad tím tak přemýšlím, ta myšlenka tam byla už od dětství, hojně plašená tedy. Byla jsem z různých stran nabádána, že tyhlety „umělecké“ věci jsou fajn, ale hlavně je potřeba si najít nějakou skutečnou práci. Marná sláva, bylo to silnější, než má touha poslouchat dobře myšlené rady.

Kapitoly vaší knihy jsou uvozené úryvky vašich příspěvků z Facebooku. Jak se vám je vůbec dařilo na Kubě psát? Z knížky je patrné, že s internetem to tam nebylo kdovíjaké…

Copak psát šlo, třeba před spaním, jenom jsem to často nemohla publikovat! Ale fungovaly smsky. Sice mě to na účtu za telefon stálo pak majlant, ale díky nim se v jednu chvíli rozjel docela milý samizdat. Na střídačku jsem deníkové zápisky posílala zprávou několika kolegům, a ti to potom pod hashtagem #tresnevrumu házeli na sítě. Kostra našeho příběhu tak byla na světě a musím říct, že mi to pak samotné psaní velmi usnadnilo.

Rozesmát čtenáře není zrovna snadná disciplína, ale vám se to podařilo. Co musí v sobě autor mít, aby příhody i na papíře fungovaly?

Já vlastně nevím, jestli jsem schopná takhle to rozklíčovat, doteď jsem překvapená, že to tak baví i úplně cizí lidi, kteří nás s dědou neznají. S jednou teorií přišel Lumír Kajnar, který je mimochodem autorem těch geniálních ilustrací a obálky. Ten prohlásil, že Třešně jsou ‘Pelíšky zabalené v palmovém listu’, což mi připadá krásné a vlastně to tu knížku trefně vystihuje. Dost možná každá rodina má takového “dědu Evžena”, se kterým je těžké vyjít, a v tom příběhu jeho a zároveň sebe trochu najdou. To, že se to odehrává na Kubě, v nesourodé osmihlavé skupině, která složením trochu parafrázuje Sněhurku a sedm trpaslíků, já a sedm penzistů, to už je jen takový víceúrovňový bizár.

Jak moc je vaše vyprávění reálné?

Některé situace jsou dotažené ad absurdum, ty nejšílenější jsou ale prakticky jedna ku jedné. To byla vlastně hrozně snadná práce, nemusela jsem si nic vymýšlet, prostě jsem to jenom sepsala. Pomohla mi asi moje – někdy až brutální upřímnost, a to, že jsem měla ten luxus naprosté svobody, že mohu vysypat na papír čistě svůj subjektivní pohled. A že jsem při psaní nepomýšlela na žádné důsledky, koho tím naštvu, zklamu, a podobně. Nemůžu říct, že by to teda úplně prospělo rodinným vztahům, děda teď podle očekávání běsní, ale knížce jako takové dle mého určitě jo, není ředěná žádnými ohledy. Což je vlastně děsivě sobecké. Nicméně u Třešní mi bylo jasné, že to je buď a nebo. Že buď je pustím tak, jak jsou, anebo nebudou vůbec.

Vaše knížka má silnou myšlenku, zvlášť v dnešní době, kdy mají rodiny různé názory na covidovou situaci i na válku na Ukrajině. Že i přesto by názory neměly rodinu rozdělovat. Váš dědeček přitom knížku zrovna dobře nevstřebal, překvapilo vás, že zareagoval až takhle silně negativně?

Vlastně nepřekvapilo, na to ho moc dobře znám. A upřímně, na takovou reakci má naprosté právo, každý máme nějaké ego a to, že ho někdo vnímá takto, s ním asi zamávalo. Nicméně doufám, že až trochu vychladneme, bude prostor si to (třeba u sklenky rumu) vysvětlit. Děda Evžen je koneckonců literární postava, můj skutečný děda (jehož jméno ale nikdy neprozradím) má i mnoho skvělých vlastností a díky nim si ho přes to všechno vážím a mám ho ráda.

Jak těžké je v dnešní době zpropagovat knihu tak, aby se prodávala? Pomáhá vám to, že pracujete v médiích a lidově řečeno ´v tom umíte chodit´?

Nemám srovnání, ale musím říct, že opravdu dobrou práci v tomto ohledu dělá samotné nakladatelství GRADA, potažmo Cosmopolis. Nicméně myslím, že když autor nespoléhá jen na to, “až si čtenář sám všimne”, a do propagace se opře i sám, moc to pomůže. Proto jsme ve spolupráci s Lumírem Kajnarem stvořili i webovou nástěnku tresnevrumu.cz, vznikla stránka na Facebooku i profil na Instagramu, kde jsou mimochodem i autentické momentky z cesty. Znalost mediálního prostoru asi určitě pomohla, navíc mezi kolegy mám spoustu přátel. A když něco vypustíte mezi novináře, rozkecá se to zhruba stejně rychle jako mezi babkami v kostele.

Jaké knížky ráda čtete? Inspirovala jste se při psaní někým?

Jako čtenář jsem široce rozkročená mezi nordic noir a povídky Zdeňka Svěráka. Na sever mě to hodně táhne, pár let jsme žili ve Švédsku. A naopak ten protipól, to je taková moje komfortní zóna, na seminářích a hrách divadla Járy Cimrmana – a na filmech dvojice Svěrák/ Smoljak – jsem vyrostla.

Naše už tradiční poslední otázka pro autory. Co vy a pejsci, jaký k nim máte vztah, máte doma nějakého?

Máme koně Honzu a kocoura Pepína. Nicméně manžel se zamiloval do plemene Louisianský leopardí pes, takže sázím na to, že časem se naše rodinná smečka zřejmě rozroste. A těším se na to!