Co se mi líbí na Češích? Jsou upřímní, tvrdí britský spisovatel Robert Bryndza

Pochází z britského Lowestoftu, živil se jako herec v Los Angeles, ale teď už léta píše romány z pohovky ve slovenské Nitře. Autor detektivních thrillerů Robert Bryndza se v rozhovoru pro Čenich na knihy rozpovídal o tom, jaký má vztah k násilí ve svých knihách, na co už by při psaní neměl žaludek a nebo i o tom, jak vidí Čechy a Slováky.


Vaše psaní je hodně svěží, dynamické, rád pracujete s dialogy. Je to odraz vaší divadelnické minulosti, nebo jste se nechal inspirovat nějakým jiným autorem?

Mám dva autory, kteří mě nějakým způsobem inspirovali. Tím prvním je Thomas Harris, autor knih s Hannibalem Lecterem. Četl jsem jeho knihy tolikrát už od té doby, co jsem byl teenager. Líbí se mi jeho styl, struktura příběhů, způsob, jakým je vypráví i jednotlivé postavy. Například mladou agentku FBI Clarice Starling, kterou ve filmech hraje Jodie Foster. A odtud jsem si vzal inspiraci pro příjmení mé Eriky Foster.

Tou druhou spisovatelskou inspirací byla žena Sue Towsendová (autorka příběhů o Adrianu Moleovi), která psala humoristické romány. Nejsem si jistý, jestli byla tak celosvětově vydávanou autorkou, aby ji všichni znali, ale také ona pro mě byla velkou inspirací. Ale máte pravdu, že mé divadelní zkušenosti hrají roli v tom, nakolik používám dialogy vzhledem k tomu, jak jsem byl zvyklý číst si nebo i hrát divadelní hry.

Jmenoval jste tedy autora detektivních thrillerů a spisovatelku komedií, přesně v duchu vaší tvorby. Máte za sebou jak humorné romány pro ženy, tak detektivky. Potřebujete v psaní změnu? Konec konců střídáte i své hrdinky detektivních sérií.Romantickými komediemi jsem začínal, tehdy se přesně projevila má láska k Sue Towsendové. Bavil jsem se čtením jejích knížek, a proto jsem chtěl zkusit něco podobného. Asi se dá říct, že mám rád změnu, protože jsem přesedlal na krimi a i to mě moc baví a naplňuje. Považuju za štěstí, že mi takhle sedí oba žánry.

Musíme se přiznat, že se nám někdy stává, že nějaký ten literární thriller musíme odložit, protože se v něm objevuje násilí vůči dětem nebo třeba pejskům. Co vy jako autor, máte nějaký strop, co se témat týče, přes který byste ve své tvorbě nešel a neměl na to žaludek?

S tím s vámi souhlasím, nesnáším jakékoli hrůzy, které jsou spojené s dětmi, drastické obrazy něčeho takového. Myslím, že to žádný čtenář nepotřebuje číst. Sám mám problém s tím, když se v knížce nebo v televizi zvrací. Přitom různé americké komedie jsou toho plné, ale já to nemůžu vystát. Proto o zvracení píšu jen minimálně. Myslím, že co se týče násilí v knihách, záleží na citu, s jakým to podáte. Je to o upřímnosti, ne krutosti.

Ví se o vás, že rád komunikujete se čtenáři na sociálních sítích, rád od nich dostáváte zprávy o tom, jak se jim knihy líbí. Dá se jejich zpětná vazba využít v psaní?

Je pravda, že dostávám od čtenářů zprávy, když mě chtějí nějak opravit, třeba co se nějakého konkrétního reálného místa týče. Dělám poměrně dost rešerší, ale někdy se stane, že vám někde něco ujede. Takže to je vždycky užitečné, když se někdo ozve a když je na mě i přes mou chybu milý.

Už vás někdy někdo z fanoušků něčím inspiroval, že jste to pak zapracoval do další knihy?

V začátcích mi přišlo pár zpráv ohledně charakteru postavy Eriky Foster a jedna mi uvízla v paměti. Čtenářka mi psala, že se jí Erika moc líbí, ale že jí přijde, že v některých situacích nereaguje moc jako žena. Že je možná víc impulzivní, že ženy jsou zdrženlivější a víc o věcech přemýšlí, než se do něčeho pustí. Musel jsem pak uznat, že na tom je kus pravdy a při dalším líčení Eriky jsem na to myslel.

O Britech je známo, že mají specifický humor, co Češi a Slováci, vypozoroval jste u nich nějakou zvláštní charakteristiku?

Mí čeští a slovenští čtenáři pro mě hodně znamenají. Na Slovensku žiju, Českou republiku často navštěvuju, jsem součástí těchhle zemí už léta a jsem nadšený, že tu mé knihy vychází. Za tu dobu jsem vypozoroval už spoustu věcí, vypíchnu asi dvě, ale nebudou souviset úplně s knihami.

Jen povídejte.

Ta první je úsměvná. Když Brit jede někam na dovolenou do zahraničí a potká tam jiného Brita, je nadšený a táhne ho to k tomu strávit s krajany zbytek dovolené. Když jedou na dovolenou Slováci, vyloženě nesnáší, když tam potkají jiného Slováka.

A ta druhá?

Slováci a Češi jsou takový přímější, upřímější. Mnohem více než Britové. A to mám na vás rád. Když vám dám otázku, nebudete mi mazat med kolem pusy a dáte mi upřímnou odpověď. Ať se mi to líbí nebo ne.

Podobně jako my i vy máte doma dva pejsky. Jak snáší vaší spisovatelskou rutinu. Nenudí je, když sedíte dlouho u počítače?

Ne, jsou se mnou v pracovně. Mám tam velkou pohodlnou pohovku, na které nejčastěji píšu. Je tak velká, že tam je dost prostoru pro Ricka i Lolu. Často na mě při psaní i leží. Myslím, že nejen, že nejsou mou prací znudění, ale že si ji užívají. Rád píšu pravidelně od pondělí do pátku a často, když ráno teprve snídám, vidím, že už leží na pohovce a čekají kdy přijdu psát. Jsou to skvělí malí parťáci pro mé psaní.