Fenku už v letadle stresovat nebudu, slíbil si autor knihy Pas a pes Jakub Kynčl

Živí ho novinařina, ale miluje cestování. Když může, popapdne Jakub Kynčl foťák a letí do cizích krajin, aby ulovil co nejzajímavější obrázky. A od loňského roku je i autorem cestopisu. V knížce Pas a pes líčí nejen zážitky z objevování Jižní Ameriky, ale také příběh o tom, jak si v poušti našel čtyřnohou parťačku. V rozhovoru pro Čenich na knihy se rozpovídal o tom, jak pracuje, koho považuje za nejlepšího autora cestopisů i jak se fenka Noria aklimatizovala.

Obvykle, když děláme rozhovor s nějakým autorem, je otázka na psího mazlíčka až tou poslední. Tady to musíme otočit, jak se má Noria, není jí teď v Česku krapet zima?

Je to kuriózní, ale přijde mi, že Noria si libuje v extrémech. Na jednu stranu sice pochází ze skutečně hodně teplého místa, mráz jí ale nevadí ani v nejmenším. Ve sněhu je paradoxně úplně nejšťastnější. Stejně tak je ale schopná vyvalit se na slunce, když je venku 35 stupňů. Jediné, co vážně nemusí, to je déšť. Alespoň v tomto ohledu je to „normální“ pes…

Jestli jsme pátrali správně, je to už přes tři roky, co úspěšně přicestovala z Chile. Projevují se na ní nějak ještě štěněčí návyky z tuláckého období v poušti?

Je to tak, jsme spolu 3,5 roku, hrozně to utíká. Domestikovala se extrémně rychle, ale jedna věc v ní přece jen zůstala. Žila tam ve smečce psů, kde si evidentně musela vše vydobýt a žrádlo nebylo ničím samozřejmým. Cokoliv jí dáme do misky, zmizí. Neexistuje, že by si něco nechala na později. Stále má asi v hlavě to, že by mohly přijít horší časy.

Při názvu knížky Pas a pes se může někomu na první dobrou zdát, že by knížka mohla být o cestování se psem, ale přeci jen je spíš příběhem o tom, jak jste ji ve světě našel. Nicméně, berete ji na nějaké třeba kratší cesty s sebou? Případně kam?

Máte pravdu, kniha je pojmenovaná po onom chilském příběhu a většina knihy je z pohledu pejskaře trochu nudnější cestopis, protože je ještě bez psa. Musím přiznat, že když jsme spolu letěli z chilského Santiaga do Paříže, tak jsem si už během toho 14hodinového letu odpřísáhl, že už ji znovu nebudu vystavovat stresu z letadla. Ve vlaku je extrémně nervózní, takže zbývají jen cesty autem, ve kterém ale také zrovna nadšená není. Nejšťastnější je prostě a jednoduše na své zahradě a v okolních lesích. Svoji pouť už má za sebou, a cestujeme tak jen po Česku a to ještě spíše jen sporadicky.

Často cestujete na druhou půlku světa, to znamená, že trávíte dost času v letadle. Umíte v letadle číst? Případně jak si tam krátíte čas?

To je pravda, v letadle a na letištích trávím skutečně hodně času, ročně to udělá několik dnů, možná i týden. Přiznám se, že v letadle nečtu od té doby, co jsem přišel na to, že je to nejgeniálnější místo na práci. Člověk se skvěle soustředí, protože ho od práce neodvádí žádné zábavné podněty. Takže kdykoli mi chybí sepsat nějaké reportáže, píšu je nejraději právě v letadle.

Čtete cestopisy? Nebo toho máte při své práci dost a radši si děláte obrázek na cizí kraje sám?

Cestopisy čtu a rád. Přiznám se, že mám trochu problém s moderními cestopisy českých autorů. Tam mě prostě nic ne a ne chytit za srdíčko. Cestopisy Karla Čapka beru za ten nejvyšší standard a krásnou ukázku toho, jak může mít kvalitní cestopis svou hodnotu i po mnoha desítkách let. Je to skvělý vhled do tehdejších časů v popisovaných destinacích. Jinak ale v mé knihovně najdete jen anglicky psané cestopisy a pak samozřejmě mnoho a mnoho průvodců po destinacích, které nedílně provázely mé cestovací počátky.

Z knížky je cítit, že jste duší v první řadě fotograf a pak až novinář, že jdete po tom okřídleném heslu, že fotka vydá za tisíc slov. Jak se vám daří to propojit s psaním? Honí se vám při cestování hlavou, jak byste co slovy popsal, nebo to pak samo vyplyne z toho, co najdete ve foťáku?

To je skvělá otázka. Realita je ta, že jsem deset měsíců v roce prvořadě novinář, protože taková je realita a to mě živí. Baví mě to a život si bez toho moc představit neumím. Pravdou je, že ty zbylé dva měsíce na cestách se usednutím do letadla přehodí něco v hlavě a zapíná se onen systém „vše pro fotku“. Ve výsledku je pravděpodobnější, že se za 10, 20 let podíváte na starou fotku, než že si po sobě přečtete nějaký článek či reportáž. Mají jednoduše kratší dobu životnosti než dobrá fotografie.

Děláte si alespoň poznámky?

Jsem jeden z mála novinářů, jejichž poznámky z cesty nepřesáhnou takřka nikdy deset vět, pokud nejde zrovna o rozhovory. Zastávám názor, že cestopisné reportáže nemají být wikipedia. Za své poslání beru předávání dojmů a postřehů, podbarvené jednoduchým deskriptivním popisem míst. Přidejte k tomu pár fotek a víte, zda to místo chcete navštívit či ne. Zejména poslední roky mě ale na některých místech rovnou napadají titulky. Ty si zapisuju, protože ty už vás znovu napadnout nemusí…

Máte už zásobu historek a příběhů na další knížku? Chystáte se na ni?

Sbírání nových historek chce čas a nerad bych to lámal přes koleno. Další kniha by vznikla asi jen v případě, že bych měl pocit, že mám s lidmi co zajímavého sdílet a vydá to na knihu, nikoli jen pár delších článků. Průměrného Čecha by stejně nejvíc zajímal cestopis z Chorvatska a míst, kam se jezdívá o něco běžněji. To ale, aspoň zatím, není nic moc pro mě.