Diktátorova múza – Nigel Ferndale

V neuvěřitelném pelmelu druhoválečných knih, kdy už mají svůj literární příběh z Osvětimi snad všichni tehdejší zaměstnanci a obyvatelé vyhlazovacího tábora od fotografa po tatéra a kdy byly popsány stohy papíru o všech Hitlerových nohsledech, je dílo o Leni Riefenstahlové příjemným osvěžením knižního trhu.

Někdo by mohl namítnout, že se toho o tajemné režisérce Hitlerových propagandistických filmů moc nedozví, ale pan Ferndale na to jde chytře. Nejde mu tolik o fakta jako o charaktery postav, na kterých historické souvislosti vysvětluje. A tak si některé bytosti i vymyslí.

Třeba jako hlavního hrdinu, britského atleta Kima Newlendse, který sní o tom, že na berlínské olympiádě v roce 1936 získá některou z medailí. Právě ten pomáhá autorovi s tím vykreslit Leni především jako kreativní duši a pro umění zapálenou ženu, než jako někoho, kdo sloužil nacistům.

Co si autor nevymyslel, je fakt, že se tvůrkyně filmů Triumf vůle či Olympia dožila 101 let. A pár roků po její smrti se oživuje její příběh prostředictvím pátrání filmové historičky Sigrun Meierové, která navštíví její domov a prohlíží negativy snímků.

Jak často některé válečné romány dusí čtenáře úzkostnými stavy navozující hrůzy té doby, tady autor předkládá dějiny nenásilnou formou. Důrazně připomíná, že krutost extrémistů nebyla zdaleka jen problémem Německa. Nacistická a komunistická hnutí vznikala i v Londýně, židovští obyvatelé se museli mít na pozoru také v britských ulicích. O tom se píše málo.

Snad jediná výtka, když už si autor polovinu postav vymyslel a jen je zasadil do konkrétních historických událostí, mohl by mít na závěr kapitolku, ve kterém si s autorem popovídá o tom, kterou představu stvořil a proč. Aby odpadlo neustálé googlení, co je věrné a co ne.