Kubíček je nejrozumnější tvor naší domácnosti, přiznává autor Bordeřích povídaček Pavel Mondschein

Žije si na farmě mezi zvířaty, pozoruje je a píše o nich knížky. Autor Bordeřích povídaček Pavel Mondschein stíhá vedle psaní ještě překládat počítačové hry. V rozhovoru pro Čenich na knihy přiznal, jaké to je sám si vydávat knížky, které postavy z jeho příběhů jsou skutečné a proč se jeho poslední dílo jmenuje jinak než série o borderákovi Kubíčkovi.

Není žádným tajemstvím, že pro Bordeří povídačky je vaší inspirací skutečný borderák Kubíček, který vám běhá po zahradě. Vzpomenete si ale na ten moment, který ve vás spustil touhu napsat příběh? Byla to nějaká příhoda, situace nebo pocit?

Těžko určit nějaký konkrétní okamžik, kdy se to stalo. Jak se říká, „byl to proces“. Proces, během kterého Kuba dělal různé skopičiny, vymýšlel rošťárny s ovečkami i bez nich a do toho ke mně a mé ženě promlouval, jak už to mají domácí zvířata ve zvyku. On ten jeho kukuč je vážně hodně výmluvný. A když jednou na otázku, jestli zvládne přivést ovečky, prohlásil: „Jasně, že to dokážu, mám přece bílou náprsenku, podívej!“… tak bylo jasné, že prostě musím ta jeho moudra nějakým způsobem sepsat.

Původně to byl jeden osamocený krátký příběh, ale nějak se to začalo nabalovat a nakonec z toho vznikly už tři knihy.

Že je Kubík skutečný, už víme, ale co ovčák? Taky s vaším borderákem vedete dlouhé hovory a tolik si rozumíte?

No, jak bych to řekl… Přestěhovali jsme se do malinkaté vesničky, pracuji z domova a valnou většinu dní nevidím živou duši kromě své manželky, psů, ovcí, koček a další zvířeny. Takže ano, povídáme si hodně. A občas mám pocit, že je Kuba nejrozumnější tvor v domácnosti (neříkejte to Jackouli!).

Jak jste do příběhů nabalil ostatní? I vaše ostatní postavy existují – Kýnka, Tygříska, Jackoule, Sivka, atd.?

 

Asi by bylo jednodušší vyjmenovat postavy, které nějaký svůj živý předobraz nemají. V prvním dílu Povídaček jsou skuteční skoro všichni, tedy až na hejkala a vůdkyni stáda divočáků Hátu. V druhém jsem si vymyslel losa Dagomyra a jeho schovanka Alfička je ve skutečnosti ovce s trochu krpatým nosem. Až v poslední

 knize jsem trochu popustil otěže fantazii – beránek Snížek k nám shodou okolností dorazil až po napsání knihy a mocného draka Gildentorgasta nemáme vůbec, protože se nám nevešel do almary. (smích) Ale skoro všichni ostatní mají skutečnou předlohu.

Nebudu nic zastírat. Jsem prostě líný vymýšlet postavy, když mám kolem sebe tolik postaviček, které si o knižní zpracování vyloženě říkají.

Jestli jsou online zdroje správné, živí vás překlady počítačových her. Co to všechno obnáší, laicky řečeno, musíte je i hrát?

Online zdroje jsou správné. (smích) Nedá se říct, že bych kvůli své práci „musel“ hrát, spíš bych ty překládané věci hrát „měl“… a rozhodně je hrát „chci“. Naštěstí v posledních letech pracuji především na takzvaných „live service“ titulech, tedy takových, které mají ze strany vývojářů a vydavatelů průběžnou podporu. To „štěstí“ spočívá v tom, že místo abych se musel každé dva týdny seznamovat s nějakou novou hrou (a trávil u ní všechny své volné večery, protože se prostě musím dostat na ten poslední level, jinak neusnu), pracuji dlouhodobě na nějakém projektu, který se v podstatě příliš nemění a který za ty roky znám už jako své boty.

Stíháte sbírat inspiraci s Kubíkem a spol.?

Váš odhad je samozřejmě správný. Psát Kubíkovy příhody a aktivně hrát, to nejde moc dohromady. Alespoň já to neumím. Když mám něco rozehraného, nedokážu se soustředit na psaní. A když jsem naopak ponořený do psaní, je pro mě každá minuta strávená zbytečným hraním promrhaná. Ale to není případ jenom her. Když píšu, nedokážu si ani sednout ke knížce nebo si pustit nějaký film či seriál. K jídlu jo. A ke kafi. Na to si čas udělám. Ale to jsou jediné výjimky, které mě mohou od psaní rušit.

Knihy si vydáváte sám, a dokonce o sobě říkáte, že to preferujete. Co je výhoda samonákladu a stalo se, že jste třeba odmítnul nakladatelství, které si vás všimlo a chtělo knížky vydat?

Vydávat si knihy sám je ohromná zábava. Spousta práce, ale zábava. Má to samozřejmě obrovské množství nevýhod, ale když chcete, můžete si z nich sami pro sebe naopak udělat klady. Musíte si zajistit obálku? Máte volnou ruku v tom, jak bude vypadat. Nikdo vám nezajistí marketing? Můžete zkusit různé šílené nápady a nikdo vám je nebude rozmlouvat. A to už vůbec nemluvím o tom, že si můžete psát, o čem chcete a jak chcete a nikdo vám do toho nemluví.

Ale je to něco za něco, že?

Co si budeme povídat, to vydávání samonákladem je bráno – a vždycky bude – jako druhá liga. Mezi čtenáři, mezi prodejci, mezi knihovníky i recenzenty… Laická i odborná veřejnost se zkrátka na takové knihy dívá do velké míry přes prsty. Proto každou svou knihu před vydáním pokaždé nabídnu několika nakladatelstvím, ale nemám holt tu trpělivost strávit jej strávit jejich obesíláním několik let, když vím, že si knihu dokážu vydat i sám.

Na druhou stranu, i když to dokážu, i když mám tým profíků, kteří mi s vydáním pomohou, a i když mám smlouvu s distributorem do obchodní sítě, stejně bych seriózní nabídku od nakladatelství neodmítl. Nejde přitom jen o autorské ego (takové to: „ha, tak už jsem opravdu spisovatel, a mám na to dokonce glejt!“), ale i o to, že u nakladatele se knize dostane přece jen větší péče a pozornosti.

Možná to jednou s někým klapne. A nebo také ne. Každopádně, dokud mě bude bavit psát, tak psát budu, a nebudu se ohlížet na to, kdo a jak knihu vydá. Hlavní je to psaní, zbytek jsou už jen drobnosti, které se vždycky nějak dořeší.

Na podzim jste vydal další knihu, tentokrát s názvem O Beránkovi Snížkovi. Už je v příběhu velký odklon na to, aby vyšla jako Bordeří povídačky 3?

Přesně tak, je tam už poměrně velký odklon od toho původního schématu a navíc je kniha určená trochu starším čtenářům. Dlouho jsem přemýšlel, jak k tomu názvu přistoupit a do jaké míry se opřít o sílu zavedené značky, ale nakonec jsem došel k názoru, že by nebylo fér to pojmenovat jako „Bordeří povídačky 3“, protože to Povídačky prostě nejsou. Povídačky, to jsou více či méně provázané veselé příběhy ze statku, ve kterých je většinou vrcholem dramatičnosti, když Kuba zažene lasici nebo štěňata odletí na plátěném přístřešku do lesa.

V Beránkovi snížkovi to tedy bude jiné?

Ano. Sice tu zase vystupují Kubík, Kýnka, Jackoule a pár dalších zvířátek ze statku, je to ale jeden souvislý, samostatný příběh, který navíc poměrně dost dramaticky graduje, a i když se celý odehrává v pohádkovém světě, několikrát tam jde hrdinům doslova o život. Radši o tom tedy hovořím jako „dobrodružném příběhu ze světa Bordeřích povídaček“, ale název jsem zvolil jiný. Jak říká Kýnka: „Jistota je jistota. Jistota je lepší než kýta k večeři.“ (smích)